Svahylský závod 2010 - aneb „To jsme ale blbci"

 

Letos, jako už poněkolikáté, jsem se po jednoroční pauze opět zůčastnila Svahyláku. Vlastně jsem ani nechtěla (Hern mi to odpusť), ale doma jsem prohodila pár slov na téma,včetně nezištné poznámky směrem k mému Pavlíkovi (dále jen Kojc), že takový závod by na seznamu jeho více či méně (spíš více) šílených aktivit rozhodně neměl chybět...

 

Pozn. pro ty, kteří by vůbec nevěděli co je Svahylský závod.

Svahylský závod je (-: nejdrsnější závod planety :-). Je to závod jednotlivců (lze ale jít i ve skupince), cílem je projít celou trasu závodu v co možná nejkratším čase, posbírat všechny kontrolní body, které jsou moc dobře ukryté a k tomu si dopomoct pouze základní vybavením (buzola + mapa) a vlastními silami. Start závodu je v 22:00 večer, takže většina (pro některé celý závod) se odehraje v noci.Termín bývá většinou koncem listopadu, aby bylo postaráno o pěkné počasí. Více o závodu lze vyčíst zde :

 

http://svahylsky-zavod.prosim.org

 

 

Mapa, buzola, čelovka a poznámky, všechno co ti musí stačit....

 

Slovo dalo slovo a v hospodě můj protějšek posilněn omamnými nápoji „naverboval" do závodu další dva kamarády, kteří byli dle jeho slov nadšeni. Jelikož z rozjetýho vlaku už jde těžko vystoupit, šlo to ráz na ráz.

 

Jakožto nejzkušenější z výpravy (i přes víceméně nevalné výsledky) jsem se rozhodla nenechat tentokrát nic náhodě a nezostudit nás. Pořízení mapy, studium principu funkce buzoly, pochod dle azimutu, plánování trasy dle zveřejněných instrukcí a dokonce jedno předzávodní soustředění s mapou a buzolou v Novohradských horách - pravda ve dne a za krásného počasí.

 

Z původních 5ti členů teamu jsme se nakonec k odjezdu dostavili 3. Já (Káma), Kojc a profi ochránce naší drahé vlasti, voják Ross. Už cesta z Č.Budějovic autem do místa startu dává tušit, že to nebude úplně pěknej vejlet. Tma, mlha, chcanec, provoz v páteční špičce, kamiony, traktory, auta s SPZ z nejmenovanýho hlavního města předjíždějící přes 2 plný do zatáčky před horizontem...

 

Do velmi příjemný startovní knajpy laděný do mysliveckýho stylu s příznačným názvem „U Jelena" přicházíme první, hostinský vyzvídá cože to je vlastně za akci, diví se a točí nám předstartovní piváčky. Ross s velkou slávou vyndává vojenský mapy, který si připravil na závod. Jsou super, podrobný,celkem 4 velký listy. Na jednom listu má start k cca druhýmu kontrolnímu bodu, zbytek jiná oblast..škoda.

 

Už od začátku bylo jasný že Magda promluví do pořadí. Nakonec brala sedmej flek.  Je jí 56let!! RESPEKT!!!

Vedle Magdy vede řeč sám pan Prezident.

Po chvíli do knajpy přichází Magda-orientační běžkyně. Nezáme ji, ale hned co vstoupila do dveří víme, že je to ONA, která promluví do pořadí nejen v ženách (což se potvrdilo). Se slovy, že přijela autobusem do pár km vzdáleného Rabí a chystala se přijít do startovní hospody pěšky, což jí nakonec „překazil" pozorný motorista, si dává prefabrikovaný mastný bramboráčky se zelím..Tiše se divíme a já vím, že byť čistě teoreticá šance na moje vítězství mezi ženami je fuč..

 

Foto pár minut před startem. Účastnilo se 63 šílenců.

 

Postupně se trousí další Svahylci, včetně Prezidenta, kterej si dává na čas a celá akce se může rozjet na plno. Luďák vyndává mapy, instrukce a hlavně podrobný popisky orientačních bodů. Svahylci se ponořují do map, my jsme v klidu, máme všechno naplánovaný z domova, strategie je jasná - co nejvíc využívat cesty neboť to šetří energii a čas, hlavně všechno najít a dorazit po svých do cíle.

 

Čas do startu neúprosně letí,venku se slušně rozechcalo, Ross mi rabuje autolékárničku ,bere obvazy,nůžky,resuscicační roušku a pudruje si nohy neboť by nás nerad na trase prudil páchnoucími chodidly...

 

21:52 do startu zbejvá okamžik

 

Startovní pivo je na stole, pijem a než se nadějem, nejmíň půlka startovního pole je pryč. Vycházíme taky na trať zhruba v 22: 20. Aspoň že přestalo chcát.

 

A je to tu, startovní pivo a hurá ven do tmy a zimy.

 

S poměrně početnou skupinkou druhý půlky startovního pole míříme na první kontrolní bod - Kozník. Tempo je vražedný, zatím je dost sil. Přicházíme na rozcestí, kde se rozdělujem, ostatní jdou jinam, nám ale naměřený azimut velí jasně - přímou čarou nahoru. Po chvíli plahočení kolmým krpálem doslova zakopáváme o kontrolní bod v uspokojivém čase 23:02.Porušení taktiky se vyplatilo!Nadšení je na místě, dáváme panáka Bechera a mizíme k kopce dolů. Libujem si jak jsme to našli a sebevědomí roste.

 

Vzdálenost vzdušnou čarou cca 29km. Ve skutečnosti si ale dáte tak 45km, pecka.

 

 

Mažem přes louky na bod č. 2 - Lomy u Veřechova. V jednu chvíli se v lese zjevuje zlá postava v bílým, která evidentně tápe a s nepřítomným pohledem vypadá jako vystřižená béčkovýho hororu. Kojc s Rossem se baví konstruováním hororových teorií a já přidávám do kroku. K žetonům na druhým KB se dostáváme taky téměř bez komplikací, i když terén zde je poměrně zrádný.Čas 0 :29. Nastavuju azimut na další KB, v cestě téměř nic nestojí, až na pás zasloužilých trnkových keřů s trny jak malíček pánský ruky. Koukáme z který strany je to kratší obejít, když Ross nalehá na křoví a svým obrovským rozpětím rukou svírá ten bordel aby nám umožnil projít skrz. Azimutu se nechce vzdát za žádnou cenu!

 

Postupujem bez větších obtíží ke třetímu KB - Paseka v lese nad Ovčínem. Cestou cítím že mě nenávratně opustila Goretexová membrána v obuvi a taky začínající otlak paty mi dává najevo, že tak snadný to nebude. Zhruba kolem druhý po půlnoci se dostáváme do blízkosti KB č. 3. Nikde nikdo. Lezem sem tam po lese, motáme se v kruzích, zíráme do buzoly a mapy, hledáme strom vprostřed lesa. Panuje poměrně hustá mlha skrz kterou nesměle prosvěcuje měsíc.Začíná nás pohlcovat marnost. Po cca dvou (!) hodinách hledání se začínaj po lese motat i další světýlka. Na chvíli rezignujeme a převlíkáme promočený fusekle.Igeliťáky od svačiny putujou do prostoru mezi ponožkou a botou. Ross si pudruje chodidla...Světýlka postupně mizí a jsme zase sami. Doprdele. Ještě jednou se vracíme kus zpět a KB konečně nacházíme. Tak tohle jsme pohnojili říkáme si..To sme ale blbci!

 

Na řadě je překonání řeky Otavy přes most v Dolním Poříčí. Nedaleko odtud nám Prezident připravil tajný KB na vrcholu Katovické (Kněží) Hory. Vyrážíme přímo dolů přes pole k mostu, v hustý mlze po chvíli vidíme prosvítat světla. Narážíme na plot, kolem kterýho vede hodně blátivá cesta. Jdeme kolem, most musí být nedaleko...Cesta se ztrácí v čerstvý orbě a my jsme vystaveni hořkýmu poznání, že ony světla nejsou Poříčí, nýbrž Zemědělský družstvo nad vesnicí Ovčín! Plahočíme se zoraným polem, půlmetrový čerstvý brázdy okořeněný močůvkou, bahno do půlky lejtek. Pinožení zoraným polem pokračuje dlouhé desítky minut a naše sebevědomí je značně podkopáno. Nikde nic, mlha, tma...Ross začíná soucítit s námořníky ztracenými na moři a pozléze dvakrát za sebou tvrdí, že šlápnul na hada...To je konec...

Přicházíme k lesíku, kterým se prodíráme (doslova) skrz. Křoví jakoby žilo vlastním životem, znesnadňuje nám postup jak nejlíp umí. Ideální místo pro stádo divokých prasat myslím si v duchu..Pomalu se vzdáváme jakýchkoliv nadějí, jdem zas zoraným polem až narazíme na úzkou silničku.

Shazujem pár kilo hlíny z bot na zbrusu nový asfaltový povrch a jdem odevzdaně někam, smíření s tím, že nejspíš vyjdem někde, kde jsme fakt bejt nechtěli a závod tím pro nás skončí. Skrz mlhu začínají prosvítat světla vesnice a ten moment zklamání se blíží. Cedule žádná, jdem mezi domy..hukot vody..most...Snad není možný, že jsme v Dolním Poříčí! Nevěřícně civíme na turistický rozcestník, kde je dokonce značená cesta na tajný KB, Kněží horu! Škoda těch ztracených víc než dvou hodin - To sme ale pěkný blbci, nadáváme si znovu..

 

Cesta kolem řeky ubíhá rychle, ono je to hned znát když se člověk neprodírá dvoumetroným maliním, bažinou, zoraným polem...Po chvíli začíná Ross skuhrat, že má záda v řiti a že už to dál nejde..Takový chabrusáctví nehodlám tolerovat! Ze svých zásob mu věnuju brufen a jednu ampuli Gutaru a je zas jak rybička.

 

Na úpatí Kněží (Katovické) hory chvíli koumáme zda nahoru nevede nějaká pěšinka abysme si to trochu zjednodušili. Tu nenacházíme, takže přichází na řadu opět náš kamarád azimut. Postupujem přímo vpřed a hle, nakonec je zde přeci něco jako .. pěšinka...která ovšem svírá s okolním terénem téměř kolmý úhel. Chvíli se pokouším lézt nahoru po čtyřech, ale kloužu na směsi mazlavýho bahna, písku, hlíny a čehosi spíš dolů. Chytám se ocelovýho lana na kterým o kus přede mnou už visí Kojc s Rossem, čímž mi postup rozhodně neusnadňují. Zabiju ho, já toho Luďáka zabiju (prezident promine) přemýšlím nahlas lezouc po laně nahoru. Po zdolání horolezecké vložky, nacházíme triangulační tyč na vrcholu, v mlze to chvíli trvá a já ji už vidím v každým menším rovnějším stromku. Rozcházíme se na tři strany od tyče, počítáme kroky a marně se snažíme prosvítit neprostupnou mlhu. Ohrada nikde, vracíme se několikrát k tyči a opět se rozcházíme. Pak zůstávám u tyče abychom neztratili i ji. Za nějakou dobu Ross nachází žetony, dáváme si z placatice Bechera ( jako u každého nalezeného KB) a míříme dle azimutu přímo dolů, směr Droušný vrch. Může bejt něco před šestou ráno, přesný časy jsem si přestala zapisovat u předchozího KB, kde jsme se tak amatérsky zdrželi.

 

 

Cestou nadáváme na mlhu a těšíme se, že za chvíli bude aspon světlo a uvidíme víc na dálku, což nám jistě usnadní orientaci a hledání KB. Jdeme podle azimutu přes louky, pole a opět přes vše co stojí v cestě, to aby sme nevyšli ze cviku. Pomalu se začíná rozednívat, černá tma se mění v bílou a o změně k lepšímu co se viditelnosti týče nemůže být řeč. Začínají mě už opouštět kolena, na jednom mě škrtí ortéza a druhý bez ortézy zas bolí jak kráva. Nic z toho mě ale nepřekvapuje. Kojc si dává zmrzlej rohlík, pijem zmrzlej energetickej nápoj, čaj jsme si nevzali - to jsme pěkný blbci. Ross objevuje hromadu shnilých jablek, neváhá a posilňuje se jedním z nich. Prej je dobrý.

 

Míjíme ZD Mnichov, kde se zorientujeme. Potkáváme ještě pár Svahylců, kteří lamentují na značení cest v mapě, případně na jejich úplnou absenci. My už jsme myšlenku na chůzi po cestách vzdali dávno, Svahylci po jedné z cest mizí jinam, my jdem rovnou a Droušný vrch trefujem bez chyby. Zde se po nalezení KB dozvídáme onu prezidentovu vychytávku (tedy snad bylo myšleno tohle) , která zní že „někde na okraji tohoto lesa je opuštěný povoz, ve kterém jsou ukryty žetony"...Vylejzáme z lesa a samozřejmě ho celý pěkně obcházíme, i když žetony jsou téměř na dosah ruky, samozřejmě opačným směrem. Bolest v kolenou už pěkně graduje, nadávám v duchu (nahlas na to už nemám sil) a přemýšlím, koho chtěl Luďák tímhle vlastně znemožnit, jestli běžce v plný síle, kteří oběhnutí lesa možná ani nezaznamenali, anebo nás chromajzly, pro který je každej další krok navíc utrpením...Nápad je to ale dobrej!Blížíme se k povozu, který stojí hodně blízko úvozu - tj. bývalé cesty a až ted mě to napadá - kde by jinde ten povoz měl bejt zapomenutej než tam! Taky sme se mohli rozdělit a ne to všici celý oblejzat - sakra to sme fakt blbci...

 

Myšlenka co nejvíc používat cesty a konkrétně v tomto bodě cesty nejít přes bažinu pod Droušným vrchem byla definitivně zavrhnuta, azimut na další KB, vrchol Hřeben, nás vede přímo, samozřejmě přes onu bažinu. Nutno ale říct, že nebyla ve skutečnosti tak strašná jak vypadá zakreslená v mapě.

 

Ross a Káma, kudy kam?

 

Přicházíme na silnici vedoucí kolem Hřebenu, zvedá se mlha a to odporný slunce nás píchá do očí! Rychle do lesa, jak jinak, než opět přímo. Lezeme do krpálu, prodíráme se hustou spletí seschlých vánočních stromků, zakopávám už úplně o všechno, včetně vlastních nohou. Slejzáme zase dolů - na krásnou cestu. Vrchol Hřebenu je samozřejmě ještě nad námi. Nadávám a dávám si brufen, na kterej myslím už několik hodin. Krabičku s instrukcemi ohledně dalšího tajného bodu ale trefujeme opět přesně, dáváme panáka a zdravíme Svahylce, kteří přicházejí z druhé strany, dle svých slov, po krásný cestě...Obloha je modrá, slunce svítí, konečně budem něco vidět, radujeme se.

Naše nadšení netrvá ovšem moc dlouho, slejzáme z kopce o kus níž, kde panuje zas mlha jak mlíko. Slepě následujem azimut naměřenej na pochybnou křižovatku cest v polích (tajnej KB č. II.).Už není čas na chyby. Šlahouny vzrostlých ostružiníků nemilosrdně drásají poslední zbytky funkčních oděvů, po kolenou lezem „tunelem" v neprostupné mladé smrčině a já si představuju Rosse tváří v tvář divému kanci. Za jiných okolností bych se i zasmála. Z louky pod lesem, ze kterýho se chystáme vylézt do mlhy je slyšet střelba...Kulový je už nejen vidět.

 

Místo „kde končí asfaltka a přechází v polní cestu" jsme kdovíproč netrefili asi o kilometr, takže se vracíme a moje chůze (pokud se to tak dá vůbec ještě nazvat) už vůbec není svižná. Naštěstí nacházíme ono místo, berem žetony a „rychle" pryč.

 

Po probdělí noci a 40km v nohách romantika s Rossem.

 

Cesta na další kontrolu v lese zvaném Hradec se odehrává zhruba ve stejném duchu jako doposud, jen lesíků je méně. Místo toho máme v cestě bažinu kolem rybníčka, kterou jak už jistě tušíte rozhodně nebudeme obcházet. Podle stop a pošlapanýho rákosí ale nejsme sami. Vylejzáme z bahna, jdem lesem nahoru, přímo k žetonům. Ross zkušeně bere žeton s vyobrazením prezidentovy boty vedle medvědí tlapy, přitom vůbec neví o jak slavnou nohu jde. Dobře on!Kojc má pěnkavu a já beru srnku, která jak se později ukazuje je i na medaili pro nejlepší ženu, kterou jsem ovšem nezískala. Alespoň nemám dva stejný obrázky, to by mě naštvalo, haha...

 

S přesvědčením, že ted už fakt nemůžem nic zkazit, sestupujem na cestu, která vede přímo na hráz rybníka Horní Zástava, kde nás čeká vodácké finále a zároveň poslední KB a cílová knajpa. Cesta se zdá bejt nekonečná, ale nálada jde nahoru. Po očku kontrolujem azimut, pro jistotu. I moje chromý nohy se zdá se trochu vzpamatovaly. Něco před půl jednou přicházíme na molo, kde jsou lodě a taky několik Svahylců včetně jedné ženy. Na nic nečekám, shazuju batoh a svýma levýma hnátama se snažím uvolnit jednu z lodí. Ještě přesednout na správnou stranu, nezahučet do vody a....všímám si, že několik desítek metrů přede mnou už někdo pádluje. Sakra to určitě ta žena co seděla na molu, musím se pokusit ji předjet. Jízda na kanoi není zrovna moje silná disciplína a podle toho to taky vypadá. Přendávám pádlo z jedný strany na druhou, jinak nikam nedojedu. Osobu na lodi přede mnou dojíždím u bóje s žetony a zjišťuji že to není žena. Už mám chromý i oči. Beru si z kanystru, který mi kolega gentlemansky podává poslední žeton a pádluju zpět. Kojc s Rossem si vodu trochu víc užívaj, jedou si jak na vejlet. Z posledních sil se hrabu z lodi na molo, posledních pár metrů a je to za mnou! 12:45 zapisuji do cílový listiny konec svého utrpení. Přicházejí i mí spolubojovníci.

 

Letošní favorit Jonáš, ktrej doběhl do cíle v neuvěřitelných 4:36h!!

 

Becher už nám dávno došel, ale naštěstí je dobrou tradicí, že se končí v hospodě, takže o doplnění hladiny je hned postaráno. Zavdáváme hned 2 piva, sundávám si boty, igeliťáky i ponožky a vychutnávám ten pocit, že jsme došli, našli, přežili a hlavně zvítězili každej sám nad sebou!

My

 

Možná i díky tomu, že sprcha nebyla zrovna horká, jsme pak udělali ještě poslední chybu - po umytí jsme nějak obživli a nešli spát. Další piváky dokonaly dílo zkázy a my vydrželi s vypětím všech sil do vyhlášení.To sme pěkný blbci, říkáme si zase. Ross spí v sedě u stolu, tlemíme se mu. Pak jdem všichni spát, veselí v knajpě ovšem pokračuje do časných ranních hodin.

 

Ross nevydržel....

 

Kupodivu ráno už jsou skoro všichni Svahylci pryč, tak se taky pakujem a vyrážíme s Jardou a jeho SUBARU ještě do Žichovic pro naše auto. Cestou nám Jarda ukazuje místa kudy šel a my se jen divíme.

 

Díky Luďákovi a jeho teamu za přípravu závodu, Hernovi, že nás nechal naživu, Jardovi za odvoz pro auto a vůbec všem za krásnej zážitek! Doufám, že se příští rok zase uvidíme!

 

Zdar všem,

Káma O.

 

Foto GoPro, Nokia, Zeměkoulan. Díky

 

Svahylský závod 2010 from kojc - FRbikes.cz on Vimeo.